Františka Plamínková viděla na hony dopředu
Františka Plamínková viděla na hony dopředu
Několik zastavení o velké Češky
V domě U tří vlaštovek
V roce 1890, kdy Františka Plamínková nastoupila do pedagogické školy, byla otevřena Střední škola dívčí spolku Minerva, běžně nazývaná gymnázium Minerva. Dcera živnostníka, byť prosperujícího, se však musela co nejdříve postavit na vlastní nohy. Nemohla čekat, zda se pokus Elišky Krásnohorské s Minervou, která měla dívky připravovat na gymnazijní maturitu a univerzitní studium, vůbec podaří. Experiment dopadl úspěšně. Ovšem vysokoškolačky strávily na studiu nejméně deset, první lékařka dokonce dvanáct roků. Léta čekala, než Vídeň schválí řádné studium mediček. Tak dlouhou přípravu na povolání, navíc spojené s finančním vydáním, si dcera ševce nemohla dovolit.
Na vlně feminismu
Na vlně feminismu
O Miladě Horákové vyšlo již několik knih. Také jsem přišla se svou troškou do mlýna, ale na rozdíl od jiných autorů a autorek mě zajímala pouze její feministická činnost. Tak vznikla kapitola Milada Horáková na vlně feminismu, která je součástí titulu Po stopách šesti žen (Mediasys, Praha 2020). Na 130 stranách se zabývám angažmá Milady Horákové v předválečné Ženské národní radě a v poválečné Radě československých žen. (Na obrázku Újezdská kasárna v roce 1912)
Dvě Milady Králové a jeden Mariánský sloup
Dvě Milady a jedna Marie
Při obnovení Mariánského sloupu v srpnu 2020 se opět přetřásalo, zda se Milada Horáková, rozená Králová, dívala na kazisvětské dílo na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918. Napomáhala zboření barokní památky, nebo se šla na padlou Pannu Marii jen podívat? Fotografie, která údajně dosvědčuje, že tam Milada skutečně stála, může být pravdivá, a pokud ano, pak je na ni jiná slečna Králová, než si myslíme.
Nahlédněme do digitální evidence pražského obyvatelstva v Národním archivu. Zjistíme, že na Královských Vinohradech žila další žena téhož jména. Měla dokonce velmi blízko k veličinám památného 28. října 1918.
Milada Horáková ve Třetí republice
Milada Horáková
ve Třetí republice
Na podzim 2019 obdržela Milada Horáková status bojovnice proti komunismu, jak si můžeme přečíst na internetu. V odůvodnění k tomuto kroku nám může být pouze divné, že historik její protikomunistické postoje klade již do předúnorového období.
Porovnáme-li jeho tvrzení se ženskými časopisy od srpna 1945 do února 1948, pak nám jeho závěry nevycházejí. Nahlédněme do týdeníku Rada žen, který vydávala Rada československých žen, a Vlasty, jež vycházela pod ministerstvem informací, ale která rovněž sloužila spolku, jehož byla Milada Horáková předsedkyní. Sama později vyšetřovateli řekla, že ke komunistům byla vždy loajální, vše se v ní obrátilo až po 25. únoru 1948. Právě o tom oba časopisy pro ženy více než svědčí.
Vlasta (časopis) – začátek 1947
O založení VLASTY pravdivě
„Časopis Vlasta založila v lednu roku 1947 dr. Milada Horáková.“ „Úloha šéfredaktorky paní Miladě seděla.“ „Milada Horáková iniciovala vznik nového týdeníku … Narodila se Vlasta!“ „Časopis Vlasta založila Milada Horáková se svými přítelkyněmi.“
Tyto věty a další pestré verze se opakují, kdykoliv čteme o Miladě Horákové a jejich zásluhách o založení časopisu Vlasta. Nutno konečně zvolat omšelé „všechno bylo jinak!“
Pisatelky a pisatelé shora uvedených citací většinou přidávají, snad na důkaz novinářských schopností a vynalézavosti Milady Horákové, že Vlasta v prvním čísle vyhlásila soutěž „Hledáme Vlastu, dítě časopisu.“ Soutěž však poprvé neoznámila Vlasta, nýbrž Rudé právo, a to již 28. prosince 1946, kdy Vlasta ještě neexistovala. V prvním týdnu ledna 1947 dosavadní Rada žen, týdeník Rady československých žen (1945-1946), se již v trafikách neobjevila. Zato 7. ledna 1947 Rudé právo opět připomnělo, že za dva dny vyjde Vlasta se slosovací soutěží o novorozenou holčičku jménem Vlasta. Ozvat se měly všechny matky, jimž se 1. ledna 1947 narodila holčička se jménem Vlasta. Nikoliv poslední vydání Rady žen, nikoliv první číslo Vlasty, nýbrž Rudé právo celou soutěž, dokonce se čtrnáctidenním předstihem, vyhlásilo!
Milada Horáková v pohádkách a pověstech českých
Milada Horáková
v pohádkách a pověstech českých
O Miladě Horákové bylo již mnoho řečeno, všechny hrůzy popsány. Avšak žalostně málo víme o jejím dětství a mládí. Spolužačky ze školy nebo přítelkyně ze ženského hnutí nedostaly příležitost uveřejňovat paměti, korespondence není k mání. Zbývají vzpomínky nejbližších. Ty se přenášely v rodinném prostředí, ale jak šel čas, detaily vybledly, nebo změnily tvar. V životopisech Milady Horákové se pak vynořují epizody, které si nezadají s pohádkami.
Vše, co z dob mladosti Milady Horákové víme, pochází buď z pera Bohuslava Horáka, který mohl čerpat pouze z vyprávění své manželky a jejich rodičů, anebo ze vzpomínek její sestry Věry Tůmové a dcery Jany Kánské. O Miladě Horákové zatím vyšly tři životopisné knihy, a to od dvou autorů. Jako první si již v roce 1991 s dílem Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové pospíšil Miroslav Ivanov. Druhé dvě knihy napsala Zora Dvořáková: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě (2001) a To byla Milada Horáková v dokumentech a fotografiích (2009), nepočítám-li malou červenou brožurku Milada Horáková (1991).
Anna Honzáková si splnila svůj sen
Anna Honzáková si splnila svůj sen
Večer 16. listopadu 1935 bylo v Ženském klubu českém Ve Smečkách 26 nebývale rušno. Do vestibulu mířily houfy žen. Trousily se do malého sálu v prvním patře a zaujaly místa u stolů natěsnaných do tvaru písmene E. Do čela usedla MUDr. Anna Honzáková. Sál ztichl a její přítelkyně Františka Plamínková se na uvítání rozhovořila o holčičce, která šla za svým snem.
Od jejího odvážného kroku, kdy vstoupila do dívčího gymnázia Minerva, uběhlo v tom roce celých čtyřicet pět let. Od ponižujících chvil, kdy poprvé u českých univerzitních profesorů žebronila o přijetí na lékařskou fakultu, minulo čtyřicet let. A jak je to dlouho, co se u dveří Na Morání 7 objevila cedulka s nápisem, že v domě ordinuje žena? Neuvěřitelných třicet let! Bez skvělé Anny Honzákové by v republice už kolem patnácti set žen nenosilo na krku stetoskop. Při zápisu do Minervy se chodilo v sukních až na zem a v kotníčkových botách, na oslavu v roce 1935 přišly dámy ve splývavých jednoduchých šatech ke kolenům a v lodičkách.
Františka Zeminová a obchodní škola
Františka Zeminová a obchodní škola
Františku Zeminovou (1882-1962) známe jako nejdéle sloužící poslankyni národního shromáždění v letech 1918-1939 a 1945-1948 a jako politickou vězeňkyni v letech 1949-1960, odsouzenou ve vykonstruovaném procesu Milada Horáková a spol.
Proslula svou výřečností a bonmoty, ale i skromností. Stoupenkyně národně sociální a později národně socialistické strany ji obdivovaly a milovaly.
V jejím životopisu se nezapomíná na školu, kterou po měšťance absolvovala. Říká se, že ďábel se skrývá v detailu.To platí i zde. Obchodní školu totiž dnes nesprávně zaměňujeme za obchodní akademii, ačkoliv šlo o dvě rozdílné instituce. Tím u Fráni Zeminové zkreslujeme její vzdělání, jaksi je nadlepšujeme, ačkoliv osobnost jejího formátu to nepotřebuje.
Emancipace aneb Zmatek ve faktech
Historie plná omylů
Dějiny ženského hnutí zůstaly padesát let (1939-1989) zakonzervované. Pokud se jeho aktivistky chtěly po druhé světové válce za sebou ohlížet, pak únor 1948 jejich plány zadusil. Časopisecký a knižní trh byl zavalen třídním bojem, nikoliv vědeckou a vzpomínkovou literaturou, která by vyzdvihla zásadní okamžiky a velká jména emancipačního úsilí žen na konci 19. a v první polovině 20. století.
Zvonění sametové revoluce přivodilo pravý opak. Do knihoven a archivů vtrhly univerzitní učitelky a posluchačky. Vyrojily se bakalářské, magisterské a dizertační práce, aby zúrodnily široký úhor nevědomosti. A z dosud zachovalých ženských časopisů, v listopadu 1989 ještě krásně vyžehlených, pilné včeličky nadělaly trhací kalendář. Chcete dnes v Národní knihovně bádat v Ženském listě, Ženské radě, Ženském světě, Nové síle, Rozsévačce atd.? Najdete poznámku „poškozený fond – nelze půjčit,“ nebo dokonce „odpis.“
Františka Plamínková
Františka Plamínková stále živá
„Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem,“ pronesla Františka Plamínková u příležitosti svých šedesátin v roce 1935.
Pomáhala vytvářet obraz ženy jednadvacátého století. Viděla ji vzdělanější, vědomou si své lidské důstojnosti, vnitřně svobodnou, ekonomicky nezávislou, s vlastním sociálním statusem. Jako první vyslovila tezi, že stát má vytvořit podmínky, aby žena mohla povolání skloubit s rodinou, za podpory manžela, mateřských škol, pomocnic v domácnosti a technických pomůcek do kuchyně. K jejím úvahám o dělbě práce a ideálu moderní ženy a moderního muže dospíváme až v současnosti.