Františka Plamínková viděla na hony dopředu

Několik zastavení o velké Češky 

V domě U tří vlaštovek

V roce 1890, kdy Františka Plamínková nastoupila do pedagogické školy, byla otevřena Střední škola dívčí spolku Minerva, běžně nazývaná gymnázium Minerva. Dcera živnostníka, byť prosperujícího, se však musela co nejdříve postavit na vlastní nohy. Nemohla čekat, zda se pokus Elišky Krásnohorské s Minervou, která měla dívky připravovat na gymnazijní maturitu a univerzitní studium, vůbec podaří. Experiment dopadl úspěšně. Ovšem vysokoškolačky strávily na studiu nejméně deset, první lékařka dokonce dvanáct roků. Léta čekala, než Vídeň schválí řádné studium mediček. Tak dlouhou přípravu na povolání, navíc spojené s finančním vydáním, si dcera ševce nemohla dovolit.

Františka, nejmladší ze tří dcer pražského obuvníka, se narodila 5. února 1875 na Karlově náměstí v Praze  v domě U tří vlaštovek. Výborně se učila, ačkoliv s učebnicemi neztrácela čas. Jejich třináct jedniček na vysvědčení v maturitním ročníku na Ústavu pro vzdělání učitelek svědčí o jejich mimořádných předpokladech ke studiu. Spolužačka na ní vzpomínala: „Tato dívka vždy znovu upoutávala pozornost svým jistým vystupováním při zkoušení, kdy většina se tetelila strachem; cítila jsem, že v tomto děvčeti, jistě i doma uznávaném, vězí více, než jen velké nadání k učení – že je tu vnitřní síla k ovládání ukryta.“

S vysvědčením dospělosti pro ni vzdělávání neskončilo. Složila zkoušky na definitivní učitelku, v roce 1898 pak na odbornou učitelku měšťanských škol pro fyziku, matematiku, kreslení a krasopis. Na univerzitních extenzích v roce 1897 poslouchala profesora T. G. Masaryka. Při nich se setkávala s oktavánkami Minervy a prvními vysokoškolačkami, které posléze získala pro ženské hnutí. Od filozofie zabrousila k exaktním vědám. Na večerních přednáškách pražské techniky si rozšířila obzor po fyzice, chemii a matematice. Poté nastalo tvůrčí období. V kurzech Umělecko-průmyslové školy se zorientovala v nových uměleckých směrech a kreslících technikách. Učila se malovat na látky a navštěvovala školu Hudební Budeč pro učitelky zpěvu. K běžné němčině průběžně přidávala jazyky: francouzština, pak angličtina.

U Masaryků ji měli rádi

Tomáš G. Masaryk na české univerzitě přednášel praktickou filozofii. Chodila také na estetiku k Otakaru Hostinskému a pedagogiku k Františku Drtinovi. V roce 1907 se do Klementina vrátila, na semináři probírali Kanta. Takhle se po kouskách doplňovala univerzitní znalosti a naučila se hledat v pramenech. Nejvíce Františku potěšilo, že profesor Masaryk mluvil o ženě jako o člověku. Zavrhl teorie, že žena je bytostí bez vlastní vůle a rozumu. Její myšlenky se již dlouho ubíraly podobným směrem.  

Na chodbách a v posluchárnách Klementina poznala Alici Masarykovou a další odvážné průkopnice vysokoškolského studia dívek – filozofky a medičky. Vzhledem k její družné a otevřené povaze nebylo divu, že ji Alice zvala také do Masarykovy rodiny na studentské debaty při čaji. V roce 1947 na Františku vzpomínala: „Krásná byla na pohled – tvář pravidelná, životní, v záplavě hnědých vlasů, oko zářící. Rozumná, praktická, dobrého srdce… Vídala jsem jí občas – rodiče ji měli rádi – byla u nás vítaná. S ní vždy jakoby proud čerstvého vzduchu osvěžil myšlenky a city naše.“ Františka si od Masaryků vždycky odnášela mnoho inspirativních myšlenek.

Hlavně se k ní vracela slova o tom, že ženy jsou rovnocenné mužům. Tahle otázka jí vrtala hlavou od dětství. Vyrůstala na Karlově náměstí poblíž Černého pivovaru. Nejednou pozorovala na chodníku obrázky dělnických matek, jak v sobotu navečer spěchají, provázené vystrašenými dětmi, za svými muži do lokálu, aby zachránily část jejich výplaty. Muži svou ženskou polovici hrubě odbývali.

„Uražené a ponížené,“ parafrázovala později Dostojevského. Dospívala a přemýšlela, jak z žen vychovat vzdělanější a sebevědomější bytosti, které se nenechají věčně ponižovat a nebudou se prosit o každou korunu.

Nový svěží element       

Františka nechyběla na 1. sjezdu českoslovanských žen v červnu 1897, kde zastupovala Spolek českých učitelek, ani při zakládání Ženského klubu českého v roce 1903, který si v lednu 1904 otevřel prostory v Jungmannově ulici 7. Místo se brzy stalo vzdělanostním a společenským střediskem žen s knihovnou, čítárnou, velkým sálem s klavírem a s několika lůžky pro přespolní. Františka zde našla první základnu pro šíření své vize. Neležely jí na srdci čajové dýchánky, ale kulturní a poučné večery s přednáškami politiků, spisovatelů, profesorů, mladých lékařek a středoškolských učitelek. Jiskřila nápady a po každé lekci nesmělé publikum povzbuzovala k debatám. Nestála o předsednictví v klubu. Zato byla jejím srdcem i výkonným orgánem coby zpravodajka, fakticky jednatelka a tisková mluvčí zároveň.

Ve vlastní první přednášce v prosinci 1906 Františka pronesla, že ženy musí jít za jediným cílem: za uznáním svého lidství. Život nekončí sňatkem, dětmi a plotnou. Připomněla posluchačkám slova německé spisovatelky Rahel Varnhagenové, o níž doboví historikové pravili, že je „ztělesněním vývoje ženského sebevědomí.“ Rahel ve třicátých letech 19. století napsala: „Žena miluje a pečuje o přání svých drahých, muže a děti, připíná se k nim, jsou její nejvyšší starostí a nejnutnějším zaměstnáním; ale nenaplní ji tyto práce, nestačí jí na celý život. Stálé oběti, stále „dávat“ – sama pro sebe nesmí ničím býti; pro své vlastní nohy nenalézá místa.“  

Františka jako by si řekla, že ta místa bude hledat. Ať ženy myslí na blaho dětí a manžela, ale  ať nezapomínají na sebe. Také mají nárok studium, povolání a placenou práci. Ve svých jednatřiceti letech měla Františka jasno, čeho chce dosáhnout: rovného hodnocení ženy s mužem po stránce individuální, sociální a mravní. Takhle to napsala. Věřila, že soužití obou pohlaví lze vyrovnat a zkrásnit jedině tehdy, bude-li žena rovna muži. „Mne zužují lidé na feministku, a já nejsem jen feministka. Vím, že samy ženy nemohou vybudovat život jako ho nevybudovali ani muži organicky, ale jako stavbu psychologicky špatně projektovanou.“ Jenomže mužům se v té špatně zkonstruované stavbě líbilo a nemínili se jí vzdát.

Odpůrcům feminismu vzkazovala: „Moderní žena nechce od muže, od manželství, ale k modernímu muži, k ušlechtilému manželství.“  Takový vztah pozorovala u Masaryků. Paní Charlotta se vzděláním a americkou výchovou vyrovnala svému muži. On si jí cenil. Ale kolik podobných manželských párů bylo? Františka tušila, že přehodit zajeté koleje nebude snadné. Věnovala tomu celý další život.

Univerzitní profesor Bedřich Foustka uznal, že s Plamínkovou přišel do ženského hnutí „nový element, svěží, mladý, zdravý, silný, ba i útočný – snad to tak vždycky musí být, že ten, kdo se své práci celý věnuje, neobejde se bez určitého radikalismu. A přinesl s sebou modernější prvek v obsahu i metodě, něco nového, co jsme všichni hned postřehli, co nám ji činilo blízkou a co způsobilo, že jsme ji tak rádi přijímali do svého středu.“

Výbor pro volební právo žen

Proč ženy volají po volebním právu? Na tuto otázku odpověděl již John Stuart Mill: „Protože vše ostatní se dostaví tehdy, až budou mít volební právo!“ Z toho vycházela i Františka. Jen přítomnost poslankyň v zákonodárném sboru může přeci zajistit spravedlivější rozdělování národního důchodu. Dávat více peněz na péči o matky a děti, na sirotky, dívčí školství, porodnice, zrušit celibát učitelek, zreformovat zastaralé rodinné právo, dosáhnout účasti žen na správě státu atd. V její hlavě se prolínaly sociální, humánní i právní aspekty.

V příznivé situaci, kdy muži manifestovali za volební právo do vídeňského parlamentu, spoluzaložila Výbor pro volební právo žen. Nadšená do nového úkolu, týden co týden svolávala veřejné schůze v Praze i na venkově, kde posluchačky i ojedinělé muže přesvědčovala o tom, že také ženy musí rozhodovat o státních záležitostech, že společnost musí fungovat v zájmu obou pohlaví. Vedle Františky se ve výboru a na schůzích střídavě angažovalo dvanáct žen. Přirozená vůdkyně Františka však držela stráž pořád. „Apoštolů bylo dvanáct a převrátili svět,“ zaslechla  T. G. Masaryka. Takové povzbuzení přišlo vhod.

„Velká její výhoda byla, že byla dobrou řečnicí. Bez vášně a bez rozčilení probrala vše důležité a replikovala, probrala každý bod debaty, pokud stál za povšimnutí. Posoudila věcně a spravedlivě i vývody odpůrce, nijak neurážejíc a nanejvýš pouze s vyšším taktem ironizujíc. Ve volbě slova a ve formě přednesu byla Plamínková mistr. I když polemizovala, dbala toho, aby shromáždění nebo odpůrce poučila,“ ocenil ji poslanec říšské rady Václav Choc.

Mnohé ženy organizované v jiných spolcích nelibě nesly, že Plamínková stojí všude v čele. „A přece to bylo docela přirozené. Jejímu pracovnímu tempu a iniciativnosti ony prostě nestačily. Po pravdě, jako nestranný pozorovatel a účastník těchto dob musím konstatovat, že nikdy tu nebylo usurpátorství, ale schopnost, které se každý ochotně podřizoval,“ vzpomínala Fráňa Zeminová na dobu prvních výbojů.

Všeobecného volebního práva do říšské rady však ženy nedosáhly. Platilo od ledna 1907, ale pouze pro muže. Negramotný muž mohl volit, lékařka, profesorka a definitivní učitelka nikoliv.

Svůj úkol provedla skvěle

Kromě říšské rady se sídlem ve Vídni jsme měli ještě zemský sněm v Praze. Při bedlivém studiu volebních řádů z roku 1861 a 1864 Františka zjistila, že některé ženy mohou do tohoto orgánu volit a být voleny. Dokonce se dozvěděla, že privilegované příslušnice něžného pohlaví do sněmu kdysi volily, ale tato praxe postupem doby upadla v zapomnění. Zprávou o svém „objevu“ zaskočila i právníky, kteří jí museli, ač neradi, dát za pravdu. Psal se březen 1907, když v ženském klubu oznámila: „Myslím, že již při nejbližších volbách do sněmu postavíme své kandidátky a práva svého budeme se domáhat všemi instancemi.“ Čekaly jí další desítky schůzí, vylepování plakátů a dopisy mimopražským spolkům s naformulovanými peticemi, aby je opsaly, podepsaly a posílaly zpět, výbor je poté předá na patřičná místa.

Následujícího roku do Sněmu království českého kandidovala bývalá učitelka a nyní redaktorka Karla Máchová za sociální demokracii a odborná učitelka Marie Tůmová za Výbor pro volební právo žen. Třebaže nebyly zvoleny, obdržely slušný počet hlasů. Slibný začátek, ale hrozilo, že Vídeň si tyhle hrátky Češek nenechá líbit a volební řád změní, aby bylo jasné, že žena nemá mezi poslanci co pohledávat.

Velkolepého úspěchu Františka dosáhla v roce 1912, když v doplňovacích sněmovních volbách zvítězila žena, kterou sama vybrala, Božena Viková-Kunětická, jinak kandidátka mladočeské strany. Františka před volbami totiž usoudila, že by s ní mohla prorazit a ujala se volební kampaně na Mladoboleslavsku a Nymbursku, přičemž riskovala, že za své politické rejdy může být propuštěna ze školství. Své angažmá dovršila tím, že v noci před druhým skrutiniem přemluvila protikandidáta, aby z voleb odstoupil. Tak se spisovatelka a dramatička, jejíž hry dávalo Národní divadlo, stala poslankyní, první u nás a druhá v Evropě. Jejím vítězstvím se Františka postarala o to, aby k volební reformě v neprospěch žen nemohlo už dojít, neboť voliči a voličky právě dokázali, že s ženou ve sněmu souhlasí.

Zásluhu Plamínkové na volebním výsledku uznala sama Božena Viková-Kunětická: „Získala jsem vlastně mandát jen formálně, jen jako průkaz volitelnosti ženy bez ohledu na kvalifikaci osobní,  nevýhodou je, že se prvý mandát octl v rukou literátky. To však není vinou paní Plamínkové, ta svůj úkol propagátorky myšlenky o volitelnosti ženy provedla skvěle.“ Místodržitel Thun nedal poslankyni certifikát, takže nemohla překročit práh sněmu, jenže ten se pro neustále obstrukce německých poslanců stejně nescházel. Plamínková se jako vždy za minulostí neohlížela. Zaměřila se na nový cíl – volby v roce 1915. Postará se, aby se na kandidátních listinách ocitlo víc ženských jmen. Výbuch první světové války její plány zhatil.

Odklizena na radnici  

V únoru 1918 Františka opět spustila akci. Vyběhávala policejní povolení, aby mohla svolat manifestační schůzi žen a tím slabší pohlaví přihlásit k myšlenkám sebeurčení českého národa, když je předtím muži na lednové shromáždění, jež vyhlásilo tzv. Tříkrálovou deklaraci, nepozvali.

V nedělním odpoledni v polovině února se v Měšťanské besedě ve čtyřech sálech střídaly řečnice. Všude bylo plno. „Pak vystoupila ona, klasicky ztepilá, klidná a přímo vznešená, a krásnou čistou češtinou mluvila o ženském světě, který minul, a o novém, který nastává. …. Odcházela jsem uchvácena neznámým hnutím i sebejistotou řečnice. Hned jsem se začala pídit po feministické literatuře,“ vzpomínala Věra Vostřebalová na první setkání s učitelkou Plamínkovou.

V témže měsíci Františka vstoupila do České strany sociální, později Československé strany socialistické. Zlákala ji tam Fráňa Zeminová a Luisa Landová-Štychová. Nemusely se příliš namáhat. Za slovy národní, sociální a socialismus, jimiž se hemžil program strany, spatřovala především lásku k vlasti, demokracií, humanitu, sociální spravedlnost a svobodu.

V Národním výboru československém, zárodku budoucího parlamentu, se mezi 38 členy (v říjnu pak přibyli 4 Slováci) však neobjevilo jediné ženské jméno. Být náhradnicí jen proto, že je „pouze“ ženou, Plamínkové připadalo nedůstojné. Luise Landové-Štychové napsala: „Pro svou osobu prohlašuji, že jako náhradnice tam nepůjdu. Chápu, že si naši muži domýšlejí, že jen oni jsou  politicky vzděláni a mají politický instinkt – ale lidé, kteří 12-15 politicky pracují a mají své značné výsledky, ti zase si mohou domýšlet, že i oni mají své značné politické kvality.“ Zklamalo ji, že výbor, který se prohlašuje za zástupce všeho lidu, si nepřipouští, že lid jsou také ženy, které mohou mít na uspořádání věcí příštích svůj specifický pohled.

Ani při ustavení Revolučního národního shromáždění po 28. říjnu se muži vůči ženám nezachovali korektně. Celkem 300 poslaneckých míst, ale jen 8 žen! Navíc té, která se o přítomnost poslankyň nejvíc zasloužila, spolustraníci zavřeli dveře před nosem. „Byla to pro ženské hnutí velká ztráta,“ mrzelo Fráňu Zeminovou. Političtí protivníci špičkovali: „Je vám nepohodlná, předčí vás, bojíte se jí, proto jste ji odklidili na radnici.“ Svým všestranným vzděláním, kultivovaným vystupováním a organizačními schopnostmi příliš vyčuhovala. To muži špatně snášejí. O jejím diplomatickém talentu už před válkou Karel Baxa prohodil: „Když chcete něco prosadit, pošlete tam Plamínkovou.“ .

Náhražkou ji národní socialisté poslali do pražského zastupitelstva. Městskou radní pak zůstala i po řádných volbách v roce 1919 a 1923. Práce v mnoha komisích, kde se jednalo o fungování a zvelebení  města, které se přes noc stalo metropolí nového státu, se Františka ujala s nápady a pracovitostí sobě vlastní. Přitom neopustila myšlenku na volební právo žen. V tomto ohledu nenechala politiky na pokoji. Mohla argumentovat rovněž první předválečnou poslankyní, které dali hlas voliči i voličky. Konečně 29. února 1920 si oddychla. Parlament schválil a prezident podepsal volební právo do zákonodárných sborů pro muže i ženy.

Byl to úspěch, ale mezi bratry socialisty nemohla Františka pevně zakotvit. Těžko hledala svou parketu. Postrádala správné kontakty a s každým námětem narážela na neporozumění. Psala Albíně Honzákové: „Mne zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám, nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost…“  Nevraživost  vůči Františce Plamínkové mimo jiné svědčí rovněž o tom, že mužské společnosti byly nepříjemné její řeči o moderním manželství a ženách duchovně svobodných. Ohrožovala jejich ego. Nabourávala jejich tisíciletý projekt.   

Celibát je nemravnost

Od počátku 20. století Františka bouřila proti celibátu učitelek. Zákony pro učitele obecných a měšťanských škol v Království českém z roku 1870, 1875 a 1903 říkaly, že „za dobrovolné vzdání se služby považuje se také, když se ženská osoba učitelská provdá.“ Podobné zákony v novém století začaly platit i na Moravě a ve Slezsku. „Neměla jsem příležitost poznat nesvobodu a ponížení ženy na vlastní kůži, ani  během studií ani v rodině ani v povolání. Ale bezprávnost celibátu mě popudila,“ svěřila se Františka své nejlepší přítelkyni Albíně Honzákové. (Obrázek: Františka Plamínková sedící úplně vlevo. Foto z Archivu Národního muzea.)

Při vzrušené debatě na sjezdu učitelek v roce 1904 Františka oponovala své předřečnici, která se stávajícím pravidlem souhlasila. „Touha uplatnit se, věnovat se vznešené myšlence, je jistě ženská, ale ženštější je chtít rodinný život… A pak o té energii? Slečna říká, že budeme mít umenšenou energii; naopak mnozí říkají… že žena, když se provdá, vyvine mnohem větší množství energie. Čím více stoupají překážky existenční, tím více vzrůstá energie … A slečna chce ty ilusorní škody, které prý mají vzniknout provdáním učitelek, přirovnávat k těm ohromným škodám, které stát má z toho, že celibát trvá?“ Výborně, znělo sálem. Těmi ztrátami Františka myslela děti, jež se nenarodí jen proto, že učitelky se nemohou vdávat. Národ ztrácí inteligentní bytosti, které by mohly pracovat na jeho rozkvětu.

V roce 1912 napsala: „Otázka zrušení celibátu jest otázkou mravnosti, osobní svobody, rozvití celých osobností – existence jeho je důkazem barbarství našeho, dvojí morálky, neupřímnosti nebo bezmyšlenkovitosti; neboť není nic silnějšího než touha po životě a ochromovat ji značí ochromovat člověka v jeho nejvlastnějším nitru.“ Nositelé moci klidně život jedince ochromovali. Vždyť šlo jen o ženu! Mluvilo se o tom, že vdaná učitelka by nestačila vychovávat své i cizí děti. Vymýšlely se další důvody, ale ve skutečnosti stát nechtěl vydávat finance na vdanou učitelku, kterou má přeci živit manžel. Měla by „dvojí zaopatření.“

Františka vodila deputace do sněmu, po převratu 1918 obíhala ministry a vyzývala učitelky, aby poslance bombardovaly peticemi. Starší učitelky, které se zrušením celibátu nesouhlasily, Františka přesvědčovala: „Žádná věc není tak cenná, jako osobní svoboda.“  Zákonem z července 1919 celibát po padesáti letech padl. Mladé zamilované učitelky plakaly radostí. Po patnácti letech učitelští manželé s odrůstajícími dětmi Františce děkovali: „Jsou na světě vaši zásluhou.“

Sama Plamínková za celibát zaplatila osudu. Léta měla přítele, ale rozešla se s ním, nemohla se vzdát své profese. Navíc si uvědomovala, že muži ještě nejsou vychováni k tomu, aby uznávali ženu jako rovnocennou partnerku. Svůj vztah ke snoubenci shrnula: „Při vstupu muže do mého vlastního života uvědomila jsem si, jak je pochybné a nezdravé ono pojetí ženy, které se dlouhou tradicí vyvinulo u mužů. Mohla bych to zde asi takto znázornit: veliká láska se strany muže, který chce, aby malovala, aby studovala. Ale její jediný opravdový zájmem smí býti jen muž, poněvadž on sám nesnese, aby jeho žena věnovala čas a zájem současně také jiným lidem, nebo aby byla vnitřně samostatná a sama o sebe opřená. Je samozřejmo, že toto „sladké otroctví“ po určitou dobu snášíme, ale nakonec z něho unikáme.“

Ženská národní rada – spolek ženské solidarity

Po první světové válce přibývaly ženy v úřadech. Pokud se vdaly, byly většinou propuštěny. Ústavní paragraf 106 o tom, že výsady pohlaví se neuznávají, ministerstva a jiné centrální úřady většinou ignorovaly. Ženy do nevýhodné situace stavěl také občanský zákoník z roku 1811, především paragrafy o rodinném právu. Doma ženě šéfoval muž. Rovněž majetkové, dědické a obchodní právo stranilo pánům tvorstva, jako před sto lety. Takhle si pokrokové ženy republiku nepředstavovaly! A kdepak by tušily, že až budou konečně kandidovat a volit, že jich v parlamentu zasedne jen hrstka.

Františka Plamínková, žena činu, proto obnovila myšlenku z roku 1910, kdy chtěla založit Ženskou národní radu. Tehdy k tomu nebyly vhodné podmínky, neměli jsme samostatný stát. Plán se jí zdařil až v dubnu 1923. Do malého pražského ústředí Ženské národní rady  (ŽNR) Františka seskupila odbornice na různé oblasti života, jež se ujaly práce v několika komisích: postavení ženy v zákonech a veřejných řádech, matka a dítě, úřednická skupina, zjednodušení práce v domácnosti, tisk a propagace, společenský odbor, umění a literatura aj.

Již na ustavující schůzi se k ŽNR přidružily další ženské spolky, přičemž neztratily svou právní subjektivitu a vlastní pracovní náplň. Přidružený spolek platil členské příspěvky a za to jejich delegátka měla při valných hromadách ženské rady hlasovací právo. Tak mohla rozhodovat o cílech, k nimž se chce špička ženské rady upínat. Touto cestou Františka Plamínková dosáhla toho, že se při jednáních s nejvyššími představiteli státu mohla odvolávat na stovky a stovky žen, za které mluví. ŽNR přijímala také individuální členky, ty se však počítaly jen na desítky.

Pod vlídným, ale energickým předsednictvím Františky Plamínkové se ŽNR vypracovala v agilní organizaci, odbornou a státotvornou, avšak nevítanou ministry, poslanci a senátory, kteří se dosud nerušeně pohybovali v tisícileté mužské kultuře. Postupným rozšiřováním svých odborných zájmů  ŽNR připomínala – řečeno slovy Albíny Honzákové – malé ženské ministerstvo., nikým neplacené, ale o kterém bylo slyšet i v nejvyšších patrech politiky. 

Plamínková na jedné straně sledovala, připomínkovala nebo spolupracovala na tvorbě zákonů, které posuzovala z hlediska pracovního, sociálního, právního a rodinného života žen. Na straně druhé ženy vychovávala k tomu, aby si víc důvěřovaly a dopracovaly se k vnitřní svobodě. Přednášela i mimo Prahu a svá poučení, senátní projevy a články publikovala v časopise Ženská rada, občas v příloze Českého slova s názvem Ženské slovo, a některé zprávy později tiskl také časopis Eva.

Je pravda, že ŽNR víc času strávila obranou státních a veřejných zaměstnankyň než třeba dělnic. Příčinu lze hledat v tom, že pracovnice v manuálních povoláních po sňatku nedostávaly automaticky výpověď, kdežto u úřednic, jejichž rodiče investovali do středních a vysokých škol svých dcer, byla taková praxe na denním pořádku. Zaměstnávání studovaných žen se zkrátka setkávalo s trvalým odporem mužských kolegů od nejnižších šarží až k různým pánům radům, komisařům a sekčním šéfům, kdežto v továrnách a dílnách k podobným třenicím nedocházelo. Kdo z dělnického osazenstva, třeba v oděvních závodech, toužil po tom, aby se v obrovských halách celý den skláněl na šicím strojem a šlapal do pedálu, notabene za bídnou mzdu? Zato obdržet definitivní místo na ministerstvu, to byl sen mnoha vzdělaných mužů, kteří o ženskou konkurenci nestáli.  

ŽNR Plamínková charakterizovala jako „útvar ryze pracovní, v němž ženy osvědčí svou solidaritu.“ Terén, na němž se pohybovala, byl víc než obtížný, a právě jen solidaritou žen se mohla dopracovat k dílčím vítězstvím. „Co dalo úspěch našim ženským snahám před válkou, během války i po převratu? Solidarita! V ženské otázce můžeme a musíme být za jedno. Vždyť je to jen otázka lidskosti, demokracie, úcty k osobnosti druhého,“ řekla při oslavách jubilejního desátého roku republiky.

Že dokázala sjednotit ženy různého politického smýšlení ke stejnému pohledu na úpravu starých a na návrhy nových zákonů (porodní asistentky, alimentační zákon, státní příslušnost vdané ženy, rodinný zákon aj.), bylo výrazem její důvěry v ženskou solidaritu. „Člověk sám není nic, nezmůže nic. Ale solidaritou se vykonají velké věci. Ve své praxi feministické vidím toho doklady až úžasné,“ uznávala Františka. Do svého týmu přilákala i ženy z domácnosti. „Ta léta, co jsem s ní pracovala, počítám k nejkrásnějším dobám svého života. Vděčím jí za to, že jsem neshnila mezi 4 stěnami svého bytu, že jsem se podívala hlouběji a jasněji do života,“ ohlédla se jedna z nich a dodala: „Zlatá Plamínková.„

Pamětní spis

V době, kdy ještě nevěřila, že bude v listopadu 1925 zvolena senátorkou, Plamínková zformulovala Pamětní spis k zasedání Národního shromáždění Republiky československé v únoru 1926. Jistě na něm pracovala od založení ŽNR, neboť je na něm vidět, že má sociální a pracovní problémy žen dobře zmapované. K dokumentu přiložila připomínky k rodinnému právu (o kterém bude řeč později) a požadavek lékařek na rozšíření porodnic a rekonstrukci starých objektů, kde se nejchudším matkám (jinak ženy většinou rodily doma) dostane vyššího standardu co do hygieny a ošetření. Celý elaborát byl fakticky soupisem nutných změn pro zlepšení života ženské poloviny národa, jimiž se nově zvolený zákonodárný sbor měl prioritně zabývat a uvést je do života.

Zkraje celého elaborátu Františka například zdůraznila, že mateřství nutno hodnotit jako sociální funkci, která zachovává rodinu a národ. Potřebným matkám měl stát zajistit sociálně-zdravotní péči a v nouzi jim poskytovat hmotnou pomoc. „Domáháme se, aby všem rodičkám byly zaručeny plné, nezkrácené příjmy po dobu tří měsíců.“ Podle zákona ze října 1924 měly na mateřskou dovolenou 6 týdnů před a 6 týdnů po porodu nárok jen pojištěnky. Žena dá společnosti dítě a za to má být postižena nižším případně žádným výdělkem?

Františčino sociální cítění se projevovalo i v dalším textu, kde zmínila dělnické zákonodárství a pojištění, odměňování umělkyň, vdovské penze, placení výživného po rozluce, malou zodpovědnost mužů za pohlavní život, který vede k tisícům nemanželských a opuštěných dětí, uzavírání pracovních smluv s pomocnicemi v domácnosti, dívčí školství, trestní právo a další požadavky, z nichž některé formulovaly různé ženské spolky již před válkou. Ženy neměly nadále žít pod tlakem méněcennosti.

Antifeministům a ženám, které ve snaze zalíbit se mužům, poslušně přebíraly jejich směšné tvrzení, že feministky bojují proti nim, Františka vzkazovala:  „Ať si nikdo z mužů nemyslí, že naše organisace jsou bojovně zaměřeny proti nim. Byl by to smutek mého života, kdybych měla odcházet a nevidět, jak i muži pochopili, že jen žena správně sebevědomá, sama sebou jistá, je jejich nejlepší družkou a nejcennější spolupracovnicí.“ 

Ženy jsou drahé úřednice?

V útocích na vdané zaměstnankyně ve státním a veřejném sektoru někteří muži poukazovali na tříměsíční mateřskou dovolenou. „To je barbarství, to je útok proti mateřství,“ hromovala Plamínková na senátní tribuně v říjnu 1930: „Je-li kde třídní zaujatost, pak je to zde. Je to více, je to přímo třídní nenávist …  Ženy jsou drahé – myslíce na veřejnou službu. Můj Bože,  muži jsou také drazí – myslím-li na obranu státu. A obé: i mateřství i obrana státu jsou nutně potřebné a obé znamená oběti od těch, kdo těmto potřebám státu slouží. … Slavný senáte! Věřím, že není mezi vámi jediného člena, který by si nepřál, aby slova ústavy, již jsme četli s chvějícími se rty, nestala se skutkem. Byl by to prostě podle mého názoru cynismus.“

Od počátku své veřejné činnosti mnohokrát opakovala, že zastávat placené povolání je lidské právo každé ženy. Odmítala námitky, že žena odvrhuje své ženství. „Nikoliv, ona jen na ně neklade toho důrazu, který kladou na ně ti, kdož jí chtějí lidských práv upříti.“ Současně v roce 1906 prohlásila, že ženské hnutí se musí zasadit „o upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojiti mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba anebo bude-li chtíti.“

Uplynulo dvacet let a mateřská dovolená byla v roce 1924 uzákoněná pro všechny průmyslové dělnice a ženy ve službách. Ovšem senátorka musela od svých kolegů poslouchat, že tento nárok je vlastně ženské nadpráví.  Odvolávali se na ústavu, která tvrdí, že výsady pohlaví se neuznávají. Úmyslně tomuto  slovu dávali jiný obsah. Nutno přiznat, že Františce se formulace celého paragrafu 106 – výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají, od začátku nelíbila. Čekala slova – Ženy jsou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům, které obsahovala Washingtonská deklarace z pera T. G. Masaryka. Lidovečtí právníci však v roce 1920 prosadili vágní větu o jakýchsi výsadách. A teď to páni proti ženám zneužívali.

Vlastně nemohla být překvapená. Již dávno tvrdila, že „dříve se musí odehrát revoluce v hlavách mužů,“ než dojde k radikálnímu obratu. Jindy konstatovala: „Doposud celá kultura i politický život byl dílem mužů – tedy mužský – a aby byl lidský, je nutno do něj vnésti také ženství. Kdyby život potřeboval pouze jednostrannost – byla by příroda vytvořila jenom masculina.“

Nejchytřejší Slovanka

Z komisí, které si v rámci ŽNR Františka Plamínková vzala plně na starost, byl Styk s cizinou. Na výjezdy do zahraničí ženská rada získávala finanční prostředky z podzimních koncertů vážné hudby. Pokud výjimečně žádala o dotaci, vždy jen na konkrétní cestu. Ze zahraničí se Františka vždy vracela obohacena o nové poznatky a s vědomím, že získává také sympatie k malé republice uprostřed Evropy. Vysloužila si pověst: Vyslankyně pro všechny státy. Během dvaceti prvorepublikových let hovořila k ženské světové elitě v kongresové hale ve Washingtonu, v prostorech Sorbonny, ve Westminsterském opatství, v Reichstagu, na Eiffelově věži a v Paláci národů a v mnoha méně známých sálech. Budila pozornost svými rozhledem po kultuře a dějinách, nevšedními postřehy a svým příjemným zjevem, řečnickým talentem či jazykovou vybaveností.

Z  nesčetných cest si připomeňme kongres Mezinárodní ženské rady ve Washingtonu v roce 1925. Svými vystoupeními a osobními rozhovory ostatní delegátky přímo uchvátila. „Nebylo možno stýkat se s ní déle, aniž jste pocítili převahu její silné osobnosti a bylo snadno pochopit, proč tak silně ovládá své posluchačstvo,“ řekla o ní Čechoameričanka. Na kongresu zaznívalo: „Nejchytřejší Slovanka.“ Ženy se vyjadřovaly proti rasové, náboženské a stranické nesnášenlivosti, k rovným právům muže a ženy, k zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí, ke státní příslušnosti vdané ženy, pro ženskou policii, jednotnou morálku, rozvoj tělocviku a sportu, k rozšiřování dívčích pokračovacích škol, výchově k sounáležitosti v rodině, proti obchodu s ženami a dětmi atd.

Díky svému šarmu a pohotovosti si Františka potřásla ruku s předními představiteli americké politiky: Johnem Calvinem Coolidgem, Herbertem Hooverem, newyorským starostou Walkrem a průmyslníkem Rockefellerem. Půl hodiny strávila v rozhovoru s Franklinem D. Rooseveltem, který ještě nebyl prezidentem, ale jeho pozvání k dalšímu setkání vyznělo tak srdečně, že kdyby Františka opakovala svou cestu do Spojených států v době, kdy již zastával prezidentský úřad, měla by dveře do Bílého domu otevřené.

Připomeňme si rovněž pařížský kongres Mezinárodní aliance za volební právo žen v roce 1926. Na řečnickou tribunu kráčela za velkého potlesku. Byla čerstvou senátorkou, to v ženském světě něco znamenalo. Kongres věnoval zvláštní pozornost rodinnému právu. Slova, že „žena a muž mají v rodině stejná práva a stejné povinnosti,“ vlády většiny evropských zemích zatím nestrávily. Francouzsky dokonce ještě neměly volební právo. Delegátky byly pozvány také na jednání senátu. Když odcházely z galerie, senátoři je s pravou francouzskou galantností obdarovávali květinami. „Pánové, podáváte nám kvítí, kdypak podáte volební právo svým ženám,“ zdvořile se zeptala Františka Plamínková. V chumlu kolem ní zavládlo napětí. Zbytečně. Františčino charisma všechny odzbrojilo.

Ve Společnosti národů

Patnáct let Františka Plamínková reprezentovala v senátu Československou stranu socialistickou. Z titulu této funkce ji v září 1931 ministr zahraničí Edvard Beneš jmenoval do parlamentní delegace na přípravnou konferenci pro odzbrojení v Ženevě. V pětičlenné skupině jediná žena. Je nasnadě, že to mnoha kolegům nesedělo: „V čem je odbornicí?“ ironicky poznamenal jeden z nich.  Jenomže senátorka Plamínková v sociální komisi překvapovala svými znalostmi a „duší plnou soucitu,“ a z jejího dokonalého vystupování byla znát vyspělost, „kterou si osvojila v parlamentních potyčkách,“ jak  zhodnotila cizí delegátka.

Edvard Beneš pozval Plamínkovou také do výboru pro odzbrojení. Dostala tři minuty. Žádala okamžité totální odzbrojení. „Briand-Kelloggův pakt prohlásil válku za zločin, pak vše, co válku připravuje, je nedokonaný zločin … A tak přicházím k požadavku, který vyslovila Ženská národní rada československá a který obrací se předem na ženy celého světa: pracujme každý ve svém národě, aby reprezentace jeho slavnostně dala záruku: náš stát nikdy nevezme zbraně do ruky, aby druhý napadl, od nás nevyjde válka!  … Na počátku bylo Slovo…“

Do Ženevy se vrátila ještě v únoru 1932. Název Konference pro snížení a omezení zbrojení jí napověděl, že zde o úplné odzbrojení, jak si před půl rokem představovala, nepůjde. V sociální komisi, kam ji dr. Beneš opět nahlásil, uvedla, že studium ochrany dítěte vyžaduje zjišťování fakt, vyplňování dotazníků, výzkumy, mezinárodní dohody, plno korespondence. Mezitím čas utíká. Dítě žije, kvapně roste a rozhoduje se o jeho budoucnosti. Společnost národů musí proto pracovat rychle, a hlavně za účasti znalkyň a poradkyň, neboť, bohužel, zatím v této organizaci nezasedají diplomatky, které by vybíraly vhodná témata a vedly jednání. Promluvila také o výchově nevidomých dětí, soudech pro nezletilé, o poručenství nemanželských a opuštěných dětí, o zjišťování otcovství a komplikovaném vymáhání alimentů.

V nablýskaném světě mužů v roce 1931 a 1932 tedy promluvila první Češka. Edvard Beneš si jejího zahraničního angažmá, nejen při této příležitosti, velice vážil. „Měl jsem v Tobě vždy spolehlivého a obětavého spolupracovníka v obhajobě národa a republiky,“ napsal jí k narozeninám.

Imponující zjev, pracovitost a humor

„Taková krásná a  duchaplná dáma patří do velké společnosti a nebude se pak starat o politiku, kde i muži hrubnou. I v té nejvyšší společnosti měla byste flagrantní úspěch. Mně samotnému je radostí mluvit s tak půvabnou dámou,“ složil ji poklonu kníže Thun v dobách, kdy se Františka věnovala boji za volební právo žen. „Pane místodržiteli, jsem zde jako mluvčí českých žen, které se domáhají dodržování státních základních zákonů a zachování starých svých práv,“ odpověděla.

Poklony od pánů získávala nejen za svůj imponující zjev a empatii, ale i za svou práci. V roce 1920 se objevila jako vládní delegátka v Ženevě na kongresu Mezinárodní aliance za volební právo žen. Místní redaktor ji opěvoval: „Stále čilá, podivuhodně schopná poslouchat, mluvit, psát, diskutovat a číst téměř současně, třeba se tísníc u stolu (žurnalistů), kde poslové stále přibývají, aby donesli neb odnesli zprávy, třeba při stolování rozdávajíc brožury, vždy s očima zářícíma životem – toť jest zástupkyně vlády československé, skutečně dobře volená jako delegátka země mladé a vzkvétající.“ 

Kamkoliv přišla, vždycky v dobré náladě. V její společnosti zábava nikdy nevázla, nikdo se s ní nenudil. Neměla ráda tragično. Kdo ji znal blíž, oceňoval její homérský smích. Dovedla se smát až dětský radostně. Senátoři někdy dělali drahoty, když je o něco žádala. Tvářili se hodně vážně, aby neztratili nic ze své důstojnosti. „Plamínková se zasmála, upřímně a zdravě, až zapomněli na svou ctihodnost a vyšli jí vstříc,“ vzpomínala Alice Masaryková. Nad výtiskem prvního návrhu revidovaného občanského zákoníku v roce 1924 ironicky prohodila: „Z toho, co nám pánové předložili, čiší pohlavní aristokratismus místo pohlavní demokracie.“

Občas zavítala do spolku učitelek a mezi řečí nadhazovala nové myšlenky:  „Člověk má povinnost být zdráv –  Člověk má povinnost být veselý –  Proč vlastně škola dělá naše děti smutné? – Nechtějme je  mít zakaboněné, lhostejné –  Člověk se přeci nemůže cítit nešťastný a sklíčený, když stojí rovně, zhluboka dýchá a usmívá se.“  Jen se dotkla a učitelky už věděly, čeho si víc všímat.

Při americkém pobytu ji hostitelé v New Yorku brali na oběd do své obvyklé restaurace. Po hlavním chodu si Františka oblíbila zákusek pie, kulatý koláč s tenkým těstem vespod a s vařeným ovocem navrchu – jablka, višně, hrozinky, kokos, broskve a různé kombinace, dle výběru. Při krájení moučník obvykle vyšel z formy. Bezprostřední Plamínková nad talířkem utrousila:  „kec.“ Ještě dlouho po jejím odjezdu se číšník svých stálých hostů českého původu ptal:  „what kind ofa kec woud you like to have to day? (jaký kec si dnes přejete?).

Domácnost je hluboká tůň

Časopis Žena a domov v roce 1935 Františce Plamínkové položil mimo jiné otázku, zda veřejně nebo výdělečně činná žena může vyhovovat její rodině. Odpověděla: „Hospodyňská práce ženina je nejhlubší tůň, kde se potápí síla milionů žen, aby nikdy víc se světu nezjevila. Že není ženských geniů, ženských tvůrců v umění, vědě a jinde v poměru k počtu žen, které se vůbec mohly věnovat ať vědě, ať umění, je zaviněno nemožností ženy se soustředit, protože na její denní, neodbytné a drobné péči hospodyně závisí spokojenost její rodiny, ale i její vlastní… nic není dáno zadarmo. Ten krb platí ženy svou roztříštěností vnitřní, nebo aspoň velikým snížením svých možností soustředění. Byla by jiná otázka, vymykající se dnešní anketě, zda by ono úplné soustředění na jinou než domácí práci znamenalo pro ženu štěstí, zda dnešní způsob hospodářství nemůže být změněn, aby nebyl žernovem na hrdle mnohé ženy, jejího vývoje, talentu, zdraví.“

Františka těmito slovy reagovala na časté argumenty nepřátel feminismu, že ženy za celá staletí nic neobjevily, nevynalezly a nevytvořily umělecká díla. Neuvědomovali si, nebo to spíš úmyslně nepřiznávali, že muži ženám nepřáli vzdělání a účast na jakékoliv práci mimo domácnost. V roce 1937 proto Františka Plamínková do Lucerny přivedla mladou komponistku Vítězslavu Kaprálovou, která na koncertě Ženské národní rady dirigovala vlastní skladbu, aby dokázala, že „ženy na to mají.“ V rámci ŽNR napomáhala výstavám českých umělkyň v zahraničí.

Na otázku, v čem jsou úkoly ženy jiné než kdysi, Františka odpověděla, že „ženy mají stejnou úlohu v rodině jako celé věky, ale je tu nový úkol pro muže, spolupůsobit.“ Tato odpověď je aktuální i v současnosti. .

Domy z vůle žen a pro ženy

Františka Plamínková nehlásala jen ideje feminismu, tedy úsilí žen za rovnost právní, politickou, kulturní a sociální, nýbrž iniciovala rovněž tvorbu hmotných statků, které k uskutečnění jejich představ mohly pomoci.

Červené domy

Předválečné rozhovory s profesorem T. G. Masarykem, pozorování života dělnických rodin, s nimiž se setkávala jako učitelka, a cesty do ciziny v ní oživily zájem o kolektivní domy. Zbaví-li se dělnické matky každodenních otázek co uvařit a kdy vyprat, lépe skloubí zaměstnání s rodinou a ještě získají čas na kulturu, výchovu dětí a veřejnou činnost. Poválečný reformátorský elán jí pak přivedl k několika stavitelům a na stavební úřad, jimž představila myšlenku na bytové domy se společnou kuchyní, prádelnou, jeslemi a mateřskou školou. Nápad došel výrazu v sedmi tzv. Červených domech v pražských Holešovicích. Nebyl však doveden do důsledků. Oproti původnímu projektu se v domech usadily nejen dělnické, nýbrž i úřednické rodiny, které společné zázemí nepotřebovaly. Z původního projektu zůstaly v provozu jen jesle a školka, z jídelny a prádelny se staly živnosti.

Domovina Charlotty Masarykové

Původně se jmenovala Útulna pro matky bez přístřeší, kterou vydržoval spolek Československá ochrana ženských zájmů. Ten od roku 1919 sháněl aspoň minimální zázemí pro opuštěné ženy s dětmi. Plamínková, tehdy městská radní, pro tento účel získala opuštěný letohrádek v rozlehlé zahradě v Letohradské (dnes Dykově) ulici 20/50. Po první nezbytné adaptaci došlo na druhou velkorysejší přestavbu, jíž se bezplatně ujala první česká inženýrka architektka Milada Petříková-Pavlíková.

Do roku 1930 vznikla moderní budova o osmnácti pokojích, hala, samoobslužná jídelna, velkorysé příslušenství a přístavek pro pracovny. Počáteční finance zajistilo ministerstvo sociální péče, mnohé firmy, dobrovolné sbírky a úvěr. Hotový azyl, již pod názvem Domovina Charlotty Masarykové, poskytoval matkám s dětmi přechodné ubytování a zprostředkovával jim práci, buď mimo dům, nebo přímo ve vlastní  správkárně, žehlírně a prádelně.

Zařízení jistě nevstřebalo tisíce pražských válečných vdov nebo opuštěných matek, ale znamenalo vzor, jak pomáhat ženám, aby si pomohly samy. Plamínková se držela zásady, že „i soukromou sociální práci nutno organizovat.“ Sama na zařízení jednoho pokoje darovala 30.000 Kč s přáním, aby v něm visela tabulka: Památce mé matky. Za tento obnos se dal koupit domek na okraji Prahy. Františčino velké srdce však věnovalo peníze ve prospěch jiných. Sama bydlela se sestrou ve dvou podkrovních pokojích s kuchyní.

Dosud existující areál dnes slouží, po stavebních úpravách,  jako menší soukromý hotel.

Ženský klub český

V cizině se Františka všímala ženských klubů. Její náčrtky se pak výborně uplatnily při stavbě objektu Stavebního družstva Ženského klubu českého v Praze 2, Ve Smečkách 26, jehož předsedkyní byla Růžena Vacková (matka archeoložky Růženy Vackové, v roce 1952 zatčené a odsouzené k dlouholetému vězení). V budově, projektované opět Miladou Petříkovou-Pavlíkovou a slavnostně otevřené v květnu 1932, vznikly klubovny, sály, restaurace a jedno či dvoulůžkové pokoje se společným příslušenstvím a kuchyňkou na chodbě. Dvě nejvyšší patra byla určena ke stálému bydlení osamělých žen. Po zrušení spolku v roce 1949 a stavebního družstva v roce 1952 připadl dům státu. Z pokojů je dnes ubytovna a v suterénním Velkém sále hraje Činoherní klub.

Ženské domovy

V roce 1922 Františka Plamínková vybalila z kufru plány kodaňského penzionu pro zaměstnané paní a dívky. Podobný chtěla mít v Praze, jenže město trpělo finanční nouzí. Ženské domovy v rámci Kuratoria pro zlepšení bytových poměrů  prosadila až jako senátorka. Světlý funkcionalistický objekt o dvou křídlech z let 1931-1934 dosud zdobí dříve zakouřený Smíchov. Bez Františky Plamínkové, skvělé Vikingské matky, jak ji nazval jistý Švéd, by nestály. Rovněž tento dům dnes plní jiné úkoly.

 Místo pomníků a bust   

Františka Plamínková nemá po Praze pomníky a busty. Mohou nám ji připomínat pouze domy, jimž vdechla myšlenku a podnítila jejich realizaci. Jedna busta vlastně existuje. Pro ženský klub ji po válce vytvořila sochařka Karla Vobišová, umělkyně, jejíž talent kdysi podpořil Ženský klub český. Po únoru 1948 však busta místo do domu Ve Smečkách 26 doputovala do Náprstkova muzea a tam stála sedmdesát let bez povšimnutí. Poprvé byla opět k vidění v televizním dokumentu Zapomenutá Františka Plamínková režisérky Zuzany Zemanové. Stála na podlaze ve sklepě, zašlá, osamocená v temném koutě. Záhy na to se jí pyšnila, již v alabastrově bílém provedení, výstavka ke sto letům volebního práva žen v Národním památníku na Vítkově.

Paragrafy dle Napoleona Bonaparte alias Rodinný zákon

Velkým balvanem, který Františka Plamínková po celou dobu První republiky valila před sebou, byl zastaralý občanský zákoník, jehož součástí bylo rodinné právo. Zákoník převzatý z Francie schválil rakouský císař František I. v roce 1811 s platností od ledna 1812. Františka se s ním seznámila v německém originále na počátku 20. století. V paragrafech o rodině stálo černé na bílém, že muž je hlava rodiny a žena ho musí poslouchat. Od tohoto základu se odvíjela další pravidla, která ženy – matky, manželky, dcery – po celý život znevýhodňovala.

Po studiu Milla, Sandové, Varnhagenové, Wollstonecraftové, četbě Dostojevského, Tolstého, otce i syna, a českých spisovatelek, se Františce už tenkrát stoletý zákoník nezamlouval. Zvláště když už měla za sebou první návštěvy v rodině T. G. Masaryka. Vadila jí zákonitě ukotvená méněcennost ženy. Na přednášce v ženském klubu v prosinci 1911 například zavrhla kapitolu o otcovské moci, „která dává jedině otci právo rozhodovat o vychování, sňatku dítěte, o jeho jmění. Tato otcovská moc sahá až za hrob, protože otec má právo předem určit poručníka (člověka třeba cizího) na své místo, matka nesmí býti samostatnou poručnicí.“ Při úmrtí matky otec poručníka nepotřeboval. Právo naopak neznalo moc mateřskou nebo rodičovskou.

Změna zákona byla v očích tehdy třicetileté Františky důležitá. Zlepšila by všeobecnou morálku a podpořila by v ženách sebeúctu, dodala by jim respekt a sebevědomí. Měla by dopad i na výchovu mužů. Vedle již zmíněných priorit, které si Františka na počátku působení v ženském hnutí předsevzala, byla proto i změna paragrafů občanského zákoníku, zvláště pak rodinného práva, které by odpovídalo moderním časům. O nutné revizi zastaralých paragrafů mluvila v Ženském klubu českém již v roce 1906 a 1912.

Po vzniku republiky ve svém úsilí pokračovala. Revizi občanského zákoníku měly na stole speciální komise a subkomise, složené výhradně z právníků (bez účasti žen), kteří své návrhy mezi léty 1920 až 1937 dvakrát předložili vybraným subjektům k připomínkám, i Ženské národní radě. Františka pokaždé zjistila, že otec nadále zůstává nadřízeným své manželky, disponuje jejím věnem, o své vůli může utratit společné jmění, rozhoduje o osudu dětí atd.

V roce 1927 se na sjezdu národních socialistek zamyslela: „Muž – manžel a otec – jest vždy moudrý, vždy se stará pečlivě o děti, nemusí se vůbec s nikým, ani ne s matkou, poradit o dítěti, vždy dobře hospodaří s věnem atd. Ale žena? Ta musí vždy být hlídána a držena pod mocí otcovou nebo manželovou, ta nerozumí svému dítěti, nedovedla by hájit jeho zájmů, je to kdosi cizí, kdo nesmí být příliš blízko připuštěn – k vlastnímu dítěti!“  Ubohost ne-li směšnost těchto pravidel doložila na příkladu advokátky, která před soudem hájí práva cizích dětí, ale které, v případě ovdovění, soud přiřkne poručníka, protože na rozdíl od úřadu není doma natolik svébytná, aby se mohla postarat o zájmy svého dítěte. K tomu potřebuje muže, třeba méně vzdělaného.

Návrh na revizi občanského zákoníku dorazil do parlamentu v roce 1937, tedy po sedmnácti letech od zahájení prací, aniž za tu dobu právníci přizvali ke spolupráci kvalifikované právničky. Velmi vychytralé. I po dokončení návrhu se vláda zachovala mazaně. Kapitolu o rodinném právu z balíku vyčlenila, aby se s protinávrhy žen, které od nich naposledy přijala v roce 1935, nemusela zabývat. Ustoupila tlaku lidovců, kteří hrozili odchodem z vlády, pokud by se v zákoně objevila zmínka o rovnoprávnosti v manželství. Koaliční poslankyně a senátorky sice napsaly protest, ale to bylo tak vše, co mohly učinit.

Senátní projev Františky Plamínkové dne 17. prosince 1937 zní neobvykle zarmouceně. „V jednom ze svých charakteristických listů, jehož slova jsou jako vtesána do kamene, napsal mi president Osvoboditel: Jde to dopředu; pomalu – to víte, z otroků přes noc demokrati se nestávají. A proto musíme dát pozor, všichni. … Jsem poslušna jeho příkazu, jestliže dávám pozor na úseku, v němž demokracie jest nejtěžší, protože sahá na nejstarší privilegia a předsudky spletené s nejsvětějšími city – na úseku demokracie k ženám. V rozpočtovém výboru odmítla jsem vládní předlohu tohoto zákoníku, protože podržel, pokud jde o ženy, ducha 126 let starého občanského práva, které bylo ovládáno patriarchálními názory.“ Upozornila na skutečnost, že nepřijetí rodinného práva, jak jej navrhly zástupkyně žen, znamená nejen odstup od demokracie, ale také potvrzuje, že zákonodárci nedodržují ústavou dané slovo, což těžce poškozuje pověst státu.

„Po 33 letech své veřejné činnosti s hlubokou lítostí musím konstatovat, že před válkou to byl zápas s nepřítelem, s rakušáckým despotismem – dnes je to zápas s přáteli – a že v tom zápase před válkou jsme měli silnou oporu v Masarykovi a v řadě jeho přátel, i ve Václavu Klofáčovi i dr. Englišovi. Dnes, zdá se, že jsme všemi opuštěny. Ale, a tím končím, máme zbraň: washingtonskou deklaraci, ústavu, demokratickou ideu republiky, lásku národa k republice. On musí pochopit, že nebude-li demokratická idea uplatňována ve všední dny života, nestane-li se principem života rodin a tím i mládeže, dorostu, nebude mít oné síly vydržet natrvalo nápor všeho toho, co bouří klid Evropy a světa, neboť nakonec vítězí duch. Pro dobro, pro pevnost, pro sílu drahé naší vlasti žijme demokracií, šiřme demokracii, nikdy ji neobcházejme, dávejme pozor,  všichni! (Potlesk.)

Proč vlastně senátoři tleskali? Radostí, že jejich manželky, dcery a matky nadále zůstaly v jejich právním područí? Neradovali se dlouho. Ohrožení republiky sílilo. Po záboru Rakouska přišel Mnichov, 15. březen, válka. Rozprava k občanskému zákoníku, jehož torzo si poslanci tak pěkně naservírovali, tedy bez rodinného práva, se nekonala.

Čtyřicet let se Františka Plamínková zabývala rodinným právem. V meziválečném období velmi intenzivně. Kdokoliv s ní v této oblasti přišel do kontaktu, oceňoval její znalosti práva a logický úsudek. Veškeré práce až k paragrafovému znění s ní právní komise ŽNR průběžně konzultovala. Návrhy ŽNR odcházely na ministerstvo spravedlnost vždy až po posledních úpravách a doplňcích z jejího pera a s jejím podpisem. Znala totiž své pappenheimské. Každý nejasný nebo dvojznačný výraz by muži proti ŽNR zneužili nebo zesměšnili. Nezkušené mládí by leccos přehlédlo.

Její hlavní slovo při zpracování paragrafového znění rodinného práva ostatně dosvědčuje též Kamil Harmach, člen Československé ochrany matek a dětí. Plamínkovou si nemohl vynachválit: 

„V čele výboru (pro reformu rodinného práva – pozn. autorky) chápe se iniciativy, shání z celého vzdělaného světa pracovní materiál, sleduje s neutuchající pozorností postup prací studijní komise, zřízené při ministerstvu spravedlnosti, podrobuje především sama kritice ducha reformních prací úřední komise, zkoumá každou větu, ba každé slovo elaborátu, řídí studium návrhů opravných ve Výboru a připravuje obranu žen, matek a manželek pro blízkou parlamentní kampaň podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ovládá látku suverénně, proto autoritě její ochotně se podrobuje sbor zdatných spolupracovnic.“

Skutečnost vylíčil barvitě a nezávisle. Byl očitým svědkem postupu prací a potvrdil, že to byla Plamínková, kdo nad zákonem o rodině strávil nejvíc času, sbíral materiál ze světa, mluvil do duše právníkům, a kdo měl v právní komisi ženské rady poslední slovo. Za práci svého týmu Plamínková ručila před vládou, parlamentem, veřejností a budoucími generacemi žen. Rodinné právo v jejich intencích však bylo schváleno až po nástupu KSČ k moci v prosinci 1949, s platnosti od ledna 1950. 

Z uvedeného rovněž vyplývá, že rodinné právo nebylo osobním dílem Milady Horákové, jak to dnes lidé, neznalí věci, rádi prezentují.  Potřebují k hrdince nespravedlivého politického procesu přidat další zásluhy.  K tomuto zkreslení napomohla sama Milada Horáková. Po válce několikrát psala o projednávání rodinného práva v ústavně právním výboru parlamentu, zabrousila i do historie, do časů pra-pra-prababiček, ale nikdy se nezmínila o Františce Plamínkové, která už na začátku 20. století upozornila na nutnost  jeho změny, a která za první Československé republiky veškeré práce na tomto poli řídila. Vždyť i kvůli tomu založila ŽNR! Milada ji však úmyslně pominula. Vyzdvihovala jen svou činnost. Nezdravá ctižádost má někdy až dějinné efekty. 

 

Pro mravnost v mezinárodních vztazích 

Nebezpečí fašismu a války bylo v roce 1938 cítit na každém kroku. Ženy chtěly vzít osud světa do svých rukou. Františka Plamínková, Francouuzka G. Duchéneová  a Britka M. Corbett Ashbyová se domluvily ba uspořádání mírového kongresu s názvem Pro mravnost v mezinárodních vztazích. Měl se původně konat v Praze, jenže hlavní město Československa již bylo velmi ohrožené, tak jako celá země. Rozhodly se pro klidnější a vzdálenější Marseille. Františka Plamínková poprvé seděla v letadle. Na kongres ve dnech 13. – 15 května 1938 se oči delegátek z 19 zemí otáčely hlavně k předsednickému pultu, kde zasedala Františka Plamínková a Alice Masaryková. Byla přítomna Iréne Joliot-Curieová a jiné významné ženy.

Františka Plamínková, jedna ze tří svolavatelek, v projevu odsoudila diktaturu, která je pro společnost vždy nebezpečná. „Věřím, že není jiné cesty k řešení mezinárodních sporů než této demokratické cesty dohovorů! Proč ztroskotala Společnost národů? Právě proto, proč ztroskotává rodinný klid, proč jsou bouře v parlamentech, proč vítězí diktátoři. Proto, že lidé nejsou ještě demokraté, že státy nejsou ještě demokratické (leda podle jména), že v nás žije touha jiné ovládat, neslevovat ničeho ze svých požadavků, prosazovat své zájmy, třeba jsou na úkor druhého… Co si žádá demokracie? 1. chtít se dohodnout, 2. rozum, dovést se vcítit do situace odpůrce, 3. Nalézat řešení, které je všem stranám přijatelné, 4. trpělivost, klid, pracovat uvědomováním, dokud naši myšlenku druhý nepochopí.

…Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech, žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě – sami dovedli omezovat v tom, co nutné druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení, musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!“

Autobusem odjelo z Československa na 50 delegátek, mezi nimi i Němky. V Marseille chtěly ukázat svornost, doložit, že Němci nejsou v republice utiskování. Ani shromáždění 700 delegátek však válce nezabránilo.

Kromě odzbrojovacího projevu ve Společnosti národů a této mírové akce v Marseille se Františka Plamínková zúčastnila dalších protiválečných shromáždění v Ženevě, Curychu a Paříži. V Praze vyjádřila sympatie Habešanům, kteří hájili svou svobodu a odsoudila Mussoliniho agresi. Po vydání Norimberských zákonů pozvala do ženského klubu na přednášku ženy neárijského původu, aby dala najevo, že neuznává německý rasismus. Tyto a podobné aktivity jí nacisté později sečetli.

Dopis Adolfu Hitlerovi

V pozdním létě 1938 se Františka v brněnské Zemské nemocnici léčila se zánětem středního ucha. Měla bolesti, ale když zaslechla rozhlasový projev Adolfa Hitlera, který hřímal o nekonečném utrpení Němců v českém pohraničí, přestala vnímat vlastní strasti. S datem 14. září 1938 napsala německému kancléři otevřený dopis, v němž se zastala prezidenta Beneše a vůdce ujistila, že pravda zvítězí. Mnichov prožila nejen za fyzického, ale i psychického utrpení. Zánět ucha postupně vyléčila, žal v duši zůstal.

Po 15. březnu 1939 byla předvolána českou policií, aby podepsala prohlášení, že není persekvována německými úřady. Odmítla s tím, že celý národ je persekvován a tedy i ona. Úředník jí vysvětlil, že prohlášení žádá německé ministerstvo zahraničí v Berlíně, jehož zastupitelské úřady v cizině jsou bombardovány dotazy žen, co je s Plamínkovou.

Na naléhání Angličanek si Františka obstarala pas  a v červnu 1939 vyrazila do Kodaně na konferenci Mezinárodní aliance za volební právo. Poté se přesunula do Stockholmu a anglicky promluvila do rozhlasu. Následně se v Oslo  zúčastnila konference Mezinárodní federace výdělečně činných žen. Na obou akcích byla více méně hlavní osobou, která přes delegátky vzkazovala světu, že obětování jedné země bylo marné, že co nevidět přijdou na řadu další.

Po návratu v polovině července ji gestapo dvakrát vyslýchalo a pokaždé převrátilo byt vzhůru nohama. Hledalo doklad o jejím spojení s Edvardem Benešem. Pověstného 1. září 1939 si ji opět našlo, uvěznilo a po šesti týdnech ji s prokopnutými a krvácejícími koleny propustilo. Zřejmě na přímluvu představitelek mezinárodního ženského hnutí.

Hledala se skvrna na čistém štítě 

Okupační úřady chtěly na Františce Plamínkové za každou cenu najít skvrnu z minulosti, aby veřejnost popudily proti ni. Proč ty ohledy? Nacisté přeci zatýkali bezdůvodně a na počkání. Snad udělali výjimku proto, že byla nejznámější československou ženou a že se o ní zajímaly přítelkyně ze Západu. Když nezůstala v zahraničí, jak původně předpokládali, nechali si ji důvěrně prověřit. Dočkali se zklamání. Česká policie jim písemně sdělila, že bývalá senátorka jinou placenou funkci neměla, jen samé dobrovolné, nikdy se neobohatila na účet státu, při pozemkové reformě nezískala ona a její příbuzní ani hektar půdy, za intervence ve věcech spolkových a sociálních, kterých bylo mnoho a týkaly se hlavně žen, nikdy nepřijala odměnu a není známo nic, čím by narušila čistotu veřejného života.

Vzorný morální profil pokračoval ujištěním, že její dobré finanční zázemí pochází z víceletých úspor, cenných papírů, vkladů a úroků z půjček, ze senátorského platu a učitelské penze. Od prosince 1939 bydlí v Dolních Mokropsech (dnes Černošice).

Po nástupu Reinharda Heydricha s jeho tvrdší linií vůči českému obyvatelstvu se iniciativy proti Plamínkové, o které se z předválečné doby vědělo, že patří mezi benešovce,  chopil aktivistický redaktor bulvárního Poledního listu Karel Werner. Z jara 1942 jí vytkl pasivní rezistenci a ignorování sbírek šatstva na pomoc německé armádě, která na východě mrzne, a vyzval ji k prohlášení loajality za sebe a celou ŽNR. Navíc ji poradil, ať se zřekne funkce předsedkyně ŽNR, nebo ji předá mladším, pro nové poměry vhodnějším osobám, či ať spolek rozpustí. Nezůstalo u jediného článku. „Ničema, který tolik nejlepších našich lidí hnal gestapákům do rukou a který také přímo ukazoval na senátorku Plamínkovou vrahům národa…“  napsala o novináři Fráňa Zeminová v červenci 1945.

Rezistence Františky Plamínkové byla jen zdánlivá. Ve skutečnosti obstarávala informace o stavu výroby ve vojenských podnicích, pečlivě je třídila a přebírala, než je předala dál. Z počátku je posílala pomocí svých osobních kontaktů do ciziny, ovšem možnosti spojení se stále zmenšovaly.

Kruté dny

Po heydrichiádě gestapo zvýšilo teror proti českému obyvatelstvu a nezapomnělo ani na Františku Plamínkovou. Mohlo to být začátkem června, když ji předvolal německý lidový soud (Volksgericht) a požadoval po ní projev loajality. Měla veřejně odsoudí atentát na říšského protektora. Luisa Landová-Štychová zanechala sdělení: „Když k tomu byla přímo vyzvána, odmítla s poukazem, že Ženská rada je spolek nepolitický a není správné dělat politické projevy. Bylo jí pohroženo, odmítla. Byla zatčena a slíbena jí svoboda, když jako předsedkyně Ženské Rady ten projev napíše. Mělo to pro nacisty význam při jejich zahraniční propagaci mezi anglickými a ostatních národů ženami, kde byla Plamínková vysoce vážena a oblíbena. Byla si toho plně vědoma a proto odmítla a šla na smrt.“

Odsoudit londýnskou emigraci znamenalo pro Františku zradit Edvarda Beneše a zpronevěřit se všemu, co celý život hlásala – pravdu, demokracii, svobodu, hrdost na českou historii a kulturní poklady. Měla na vybranou. Buď projev loajality, anebo smrt. Vybrala si to druhé. Nikomu v nejbližším okolí, ani sestře, ani nejlepší kamarádce Albíně Honzákové,  se s otřesným tajemstvím nesvěřila. Jen svou spoluvězeňkyni prostě objala: „Řekni lidem, že mě popravili bez soudu!“ Nenapsala žádné patetické vzkazy, byla skromná. Nemyslela si o sobě, že je kdovíjak významná osoba, aby světu předávala svá poselství. Za ní dodnes mluví činy. K poslednímu dějství tragického dramatu došlo 30. června 1942 v 19,30 hodin na Kobyliské střelnici. Odešla tiše, jako tisíce jiných, dnes neznámých hrdinů a hrdinek. Nemá hrob.

Poslední zastavení  

Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská. Čtvrtá v řadě, odborná učitelka Františka Plamínková, stvořila ženu 20. století. „Má víra v ženu je základ mé práce,“ už v mládí ujišťovala své okolí.

Vybavena touto důvěrou, zasloužila se o zvolení první české poslankyně, o volební právo žen, zrušení celibátu učitelek a nová povolání pro ženy. Od jara do listopadu 1918 svolávala manifestační schůze žen na podporu samostatnosti československého státu. Bránila státní úřednice před propouštěním s odvoláním na ústavu, usilovala o zavedení obvodních porodních asistentek placených státem, aniž chtěla rušit soukromé praxe, poukazovala na nehumánní a nehygienické veřejné porodnice určené pro chudé matky, stála u zrodu alimentačního zákona, aby zajistila výživné svobodným nebo rozloučeným matkám a jejich nezletilým dětem. Trpělivě prosazovala modernizaci zastaralého občanského zákoníku, zejména pak rodinného práva, jež dovedla až k návrhu na nové paragrafové znění, avšak vzhledem k výbuchu 2. světové války jej nedotáhla do konce..

Celým svým životem se snažila pozvednout sociální a právní postavení žen, které se projednávaly na mezinárodních ženských konferencích a v jejichž duchu pak apelovala na vládu doma.

Vedle Edvarda Beneše dvakrát promluvila jako první Češka ve Společnosti národů, konkrétně na odzbrojovacích konferencích. 

V Praze iniciovala stavbu několika domů.

V roli senátorky Československé strany národně socialistické spojovala svůj feminismus s vrcholnou politikou. Jejími hlavní hesly byla pravda, humanita, demokracie a svoboda.

Nelze popřít, že byla „ženou 28. října,“ a že jí patří označení: budovatelka státu. 

Šíří  své činnosti se zařadila k těm, co ovlivnili nový věk lidstva, jak to formulovala Albína Honzáková. Dnes to zní poněkud nadneseně, ale dějinnému zlomu v životě českých a československých žen – dobytí ženských práv a spojení profesní kariéry s rodinou – Františka Plamínková pomohla nejvyšší měrou. Jejími dědičkami jsou dnes manažerky, moderátorky, podnikatelky, političky, IT specialistky, diplomatky, soudkyně, profesorky, vědkyně a ženy ve stovkách dalších profesích.

Na počátku 20. století se v intelektuálních sférách pohybovali pouze muži, kromě učitelek a několika prvních lékařek a středoškolských profesorek. Pod jejím vlivem si však české ženské hnutí stanovilo nové, ještě pokrokovější cíle, a věci se daly do pohybu a v mnoha ohledech předčily i západní státy, od nichž původně čerpala inspiraci. Dlužno přiznat, že emancipační tempo nastartované Plamínkovou urychlily dvě světové války a v dobrém i zlém společenská realita let 1945-1989.

Přes všechny zásluhy, která nemá jiná Češka v soudobých dějinách, Františka Plamínková nerada o sobě slyšela, že je bojovnicí. „Boj mi byl vnucen. Já ženy pouze bráním,“ říkala. Na její pamětní desce na Staroměstském náměstí přesto stojí: „…přední bojovnice za práva žen…„ Asi by se podivila: „Ale dcerunky, já nikdy nedržela v ruce kopí…“

Františka Plamínková byla nejznámější Češkou doma i v zahraničí. To uznávali i takoví velikáni jako Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš. Věděly to i tisíce účastnic meziválečného ženského hnutí a příslušnice různých politických stran. Vážily si jí nejvýznamnější postavy mezinárodního ženského hnutí. Ze všeho, co je shora napsáno, nelze jinak, než po pravdě konstatovat, že největší Češka a největší demokratka 20. století je  – Františka Plamínková.

Eva Uhrová, leden 2022

Příloha

Zasedání Společnosti národů v roce 1935 mělo na programu dva body: státní příslušnost vdané ženy a právní postavení ženy v rodině a společnosti. Tyto otázky na pořad jednání prosadily ženy prostřednictvím Výboru mezinárodních ženských organizací, v němž se sdružily reprezentantky pokrokového ženské hnutí. Měly za úkol jednat s jednotlivými zástupci ve Společnosti národů, tedy lobbovat, aby se na program dostaly také otázky, na nichž má tento výbor interes. Příslušnice „druhého pohlaví“ totiž ve Společnosti národů jako diplomatky či vedoucí odborů, s právem navrhovat a připravovat témata k řešení, nezasedaly.

Františka Plamínková, jedna z členek zmíněného dámského výboru, proto mnohokrát na toto téma osobně jednala s vyslancem a diplomatem Štefanem Osuským a diplomatem Arnoštem Heidrichem, aby žádost pokrokových žen civilizovaného světa byla vyslyšena. Promluvila také na ženevském mítinku 17. září 1935, který měl úspěch jednání v ženevském Paláci národů podpořit:  

„Moje teze zní – rovnost práv pro obě pohlaví. To znamená rovnost týkající se vzdělání, práce, funkcí ve veřejném životě, rovná práva matky a otce vůči dětem a stejná možnost disponovat majetkem – jedním slovem: rovnost práv ve všech sférách veřejného a soukromého života!

To je radikální, říkají jedni.

To je zcela přirozené, říkáme my, ženy, stejně jako opravdoví demokraté a jednoduše – jako každý dobrý člověk.

Opravdu: to je zcela přirozené!

Obraťme otázku: Proč některá osoba má mít více základních práv než druhá? Protože je fyzicky silnější? Protože je bohatší? Inteligentnější? Vzdělanější? Protože má moc ve svých rukou?

Všechny tyto přednosti ji činí schopnější aplikovat práva ve svůj prospěch. Proč tedy má mít více práv než osoba, která je od přírody méně zvýhodněna nebo je oslabena nedokonalostí organizace společnosti?

To je naše otázka žen!

Ten, kdo je hoden svobody, respektuje svobodu každého, říká náš básník. Buďte tedy ujištěni, mají přátelé: Ten, kdo nechce uznat rovná práva ženám, není demokrat, není ani on sám hoden svých práv a svobody. A též není schopen je využívat k svému prospěchu, ani k prospěchu ostatních, všech.

Ženy si ne zcela uvědomují, že jsou rovnocenné, že jsou hodny zasedat u stejného stolu jako muži. Ony rezignují, dávají přednost jakémusi smíru v rodině, ve společnosti, obávají se ironie, projevu falešného zdání… ženy svolují, aby byly dávány stranou…

Jediným prostředkem pro zlepšení situace je naučit ženy, že všechny jejich každodenní starosti, jejich péče o rodinu, jejich horoucí přání míru, jsou bez pevného podkladu, jestliže nemají absolutně stejný vliv na lidi v řízení záležitostí veřejného života, což vytváří pro nás všechny rámec našeho každodenního života.

Avšak pro dosažení tohoto cíle musejí mít ženy stejné možnosti se vzdělávat, získávat zkušenosti v odpovědné práci, mít plnou odpovědnost za sebe a za své děti atd. atd., což znamená: rovná práva jako muži a jejich plnou aplikaci.

Vyburcovat ženy v tom nejlepším smyslu slova: probudit jejich smysl k odpovědnosti! To je cesta k jejich svobodě!

Co se mne týče, praktikuji tento revoluční duch v celé své práci.“

 

1**********************************************************************************************************

Rozhovor ke 100 letům volebního práva žen najdete na:

https://padesatprocent.cz/cz/rozhovor-s-phdr.evou-uhrovou-o-boji-zen-za-volebni-pravo

**********************************************************************************************************************

Pro všechny, kdo otevřeli tuto webovou stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)

Po stopách šesti žen (2020)