Milada Horáková

ve Třetí republice

Na podzim 2019 obdržela Milada Horáková status bojovnice proti komunismu, jak si můžeme přečíst na internetu. V odůvodnění k tomuto kroku nám může být pouze divné, že historik její protikomunistické postoje klade již do předúnorového období.

Porovnáme-li jeho tvrzení se ženskými časopisy od srpna 1945 do února 1948, pak nám jeho závěry nevycházejí. Nahlédněme do týdeníku Rada žen, který vydávala Rada československých žen, a Vlasty, jež vycházela pod ministerstvem informací, ale která rovněž sloužila spolku, jehož byla Milada Horáková předsedkyní. Sama později vyšetřovateli řekla, že ke komunistům byla vždy loajální, vše se v ní obrátilo až po 25. únoru 1948. Právě o tom oba časopisy pro ženy více než svědčí.

Vyjádřila se proti znárodnění?

Vojenský historik jako jeden z dokladů její revolty proti politice KSČ píše, že se vyjádřila proti znárodnění. Milada Horáková však čtenářkám Rady žen v říjnu 1945 udělala malé politické školení. Vysvětlila jim, proč se znárodňuje:

„Musí nám být jasno, že když budujeme socialistický stát a provádíme zestátnění a zesocializování všech odvětví národohospodářských, nesmíme se rmoutit, že si musíme odvykat všemu tomu, co plynulo z liberalisticko-kapitalistického řádu, i když jsou to pro jednotlivce důsledky nepříjemné. „

Milada Horáková tedy se znárodněním nejen souhlasila, ale dokonce se zhostila jeho propagandy v ženském časopise, který měl být nadstranický. Proti znárodnění se neozvala ani v poslanecké sněmovně. Neměla nic proti vyvlastnění průmyslových podniků nad 500 a vybraných podniků nad 150 zaměstnanců, dokonce i menších. Celkem bylo znárodněno přes 3 000 podniků, které představovaly dvě třetiny tehdejšího průmyslu. Lidé přicházeli o dědictví otců a matek. Pouhé „nepříjemné následky?“ Potomci podnikatelů a živnostníků jí dnes nemohou děkovat.

Upozorňovala na vměšování Sovětského svazu?

„V novinových článcích varovala i před stále brutálnějším vměšováním Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa a jednoznačnou orientací na tuto mocnost. Vadilo jí, že Československo se odpoutává od Západu,“ čteme historika.

Citace chybějí, takže sotva posoudíme, zda Milada Horáková skutečně mluvila o brutalitě. To je dnešní terminologie. Zato si z tehdejšího ženského tisku přečteme její slova o západních reakcionářích a desperátech, která pochytila od sovětských a francouzských komunistek v rámci Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ), obdoby Kominterny, ale v sukních. Což Milada Horáková nemusela, ale mohla, tušit.

Z časopisu Rada žen rovněž vysvítá, že Miladu Horákovou upoutali sovětští muži, kteří uznávali právo na rovné příležitosti obou pohlaví. Dávala je našim mužům za příklad. Po návštěvě v Moskvě v říjnu 1946,  jíž absolvovala jako předsedkyně RČŽ a členka výkonného výboru MDFŽ,  vyzdvihla, na jak vysokých postech ženy Sovětského svazu pracují, například paní Molotovová, Vorošilovová a Šverniková, a že v textilnímu kombinátu o pěti tisících zaměstnancích řediteluje žena.

Odjela hluboce přesvědčena: „V Sovětském svazu nedělí se záležitosti pouze na ženské a mužské, nýbrž jsou to záležitosti všech občanů. Muži to chápou, neboť není ani jednoho úseku práce v budovatelském úsilí Sovětského svazu, k jejímuž zdaru by také ženy nepřispěly stejným dílem. … Věřím, že i u nás … pracovní postavení a samozřejmý vliv našich žen bude všeobecně uznán, jak si toho schopnosti a osvědčená práce československých žen plně zaslouží.“ Tak muži, čeští, moravští a slovenští! Je vám jasné, v kom měli vaši dědové a pradědové spatřovat svůj vzor?

Na besedě v ženském klubu Ve Smečkách, která se konala u příležitosti jmenování první československé ministryně Ludmily Jankovcové v listopadu 1947, se tato sociální demokratka vyjádřila, že není feministkou, což „je pochopitelné u socialistky, která předpokládá, že socialismus zahrnuje i feminismus.“

Na to Milada Horáková vysvětlila, jak zaznamenal časopis Vlasta, „proč nová ministryně povýšila socialismus nad feminismus a vytyčila, co vykonal socialismus pro ženy.“ Dál redaktorka nepokračuje. Protože jiná socialistická země neexistovala, i z toho mála je zřejmě, že Milada pochválila sovětský režim. Nepoukázala na Západ a tamní ženy ve vyšších státnických funkcích, jak to učinila v roce 1936, když se jednalo o propouštění vdaných zaměstnankyň ze státních a veřejných služeb. Nyní měla nové vzory z Východu.

Už za první republiky rozvíjela kontakty se zahraničím?

„Milada Horáková jako představitelka národních socialistů udržovala kontakty se zahraničím už od třicátých let minulého století,“ přečteme si slova vědeckého pracovníka.

V roce 1929 sice vstoupila do národně socialistické strany, ale neangažovala se v ní, což ostatně sama potvrdila do vyšetřovacího protokolu v roce 1949. V době mezi válkami tedy nebyla političkou a navíc sotva by mohla národní socialisty reprezentovat v zahraničí. Strana neměla internacionální charakter jako sociální demokracie a komunisté.

Až po válce, v září 1946, byla na deset či čtrnáct dnů svou stranou vyslána jako politická delegátka na Pařížskou mírovou konferenci. V kuloárech Lucemburského paláce v Paříži měla řádné delegáty světových mocností přesvědčovat o tom, jak je důležitý odsun Maďarů z Československa. Pokud v meziválečném období někoho v zahraničí reprezentovala, pak jedině Ženskou národní radu. Naši historici a historičky z ní však chtějí za každou cenu udělat prvorepublikovou političku, kterou ovšem, podle jejího vlastního přiznání, nebyla.

Vysoké francouzské vyznamenání?

V odůvodnění pro udělení statusu bojovnice proti komunismu je také zmíněno vysoké francouzské vyznamenání za odboj. Ve Svobodném slově, orgánu národně socialistické strany, která by se medailí měla chlubit tučným písmem, nenajdeme o události ani řádku. Co se může skrývat za tak dalekosáhlou nevšímavostí?

Bezesporu vedení strany projevilo podezření, které hraničilo s jistotou, že vyznamenání k Miladě Horákové doputovalo po linii MDFŽ, kterou nemuseli mít zrovna v lásce. Třeba tušili, že za touto organizací stojí zasloužilé sovětské a francouzské komunistky.

Generál de Gaulle už byl mimo politiku a Francie se právě nacházela v období IV. Francouzské republiky s vládou komunistů a sociálních demokratů.

S příběhem o vyznamenáním se můžeme setkat také v životopisném filmu Milada. Česká hrdinka v podání slavné herečky stojí na rozlehlém náměstí Svornosti v Paříži, francouzský důstojník jí na klopu za zvuku Marseillaisy připíná medaili a nad její hlavou krouží fotografie Charlese de Gaulle. Sláva, hluboké dojetí. Milada Horáková si však pro medaili došla na francouzské vyslanectví na Malou Stranu v Praze začátkem ledna 1947 a dokonce, jak sama vzpomíná, ji převzala na rautu  za přítomnosti Antonína Zápotockého a jiných pohlavárů. Nekritizuji omyl ve filmovém ztvárnění. Režisér má právo na básnickou licenci. Pak ovšem nemůže své dílo prezentovat jako životopisný dokument. Diváci a divačky totiž každému detailu věří, jak potvrzují jejich internetové ohlasy.

Když už je řeč o filmu Milada, totéž platí i na scénu ze září 1938 v Londýně, kde Milada Horáková energicky, i v české verzi anglicky (třebaže jazyk neovládala) vytýká jakýmsi britským činitelům, že Československo chtějí vydat Hitlerovi. Za základ historky zřejmě posloužil zájezd Ženské národní rady do Edinburghu v červenci 1938, jehož se zúčastnilo asi 15 delegátek z Čech a Moravy.

Milada Horáková, podobně jako Františka Plamínková a další československé zástupkyně, chtěla mezi ostatními Evropankami a Američankami vzbudit solidaritu s ohroženou vlastí. Oslovila Polku a Maďarku, ale odmítly se s ní na politické téma bavit. Toť vše. V září 1938, kam neznalý režisér přesvědčivý výstup umístil, Milada Horáková v Londýně nebyla a s anglickými gentlemany nemluvila, nýbrž právě trávila rodinnou dovolenou v Hojsově Stráží na Šumavě, v jejímž okolí se odehrávaly nebezpečné henleinovské bojůvky.

Proč Horákovi jeli právě sem, v nebezpečné době, kdy české rodiny z pohraničních oblastí houfně mířily opačným směrem, do vnitrozemí? Vysvětlení, že na Šumavě bylo vždycky krásně, se vzhledem k okolnostem zrovna nehodí. Létaly tam kulky. Jelikož životopisy Milady Horákové jsou plné fabulací, můžeme si zde také jednu dovolit. Třeba tuhle: malá Jana si tu měla s německými holčičkami osvojovat němčinu. V Praze totiž chodila do německé mateřské školy. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, zní staré moudro. Do Prahy se rodina vrátila až koncem měsíce, po vyhlášení mobilizace, neboť Bohuslav Horák se musel hlásit do zbraně.

Její odpor byl dlouhodobý?

„Milada Horáková se vymezovala nekompromisně vůči komunistickému režimu od roku 1947.“ Skutečně se střetávala s představiteli KSČ už v těchto časech?

V září 1947 se s komunistkou Hodinovou-Spurnou a lidovkyní Trojanovou zúčastnila konference MDFŽ ve Stockholmu. Po návratu napsala, že tam byly „vesměs ženy patřící ve svých zemích do krajní levice“ a odnáší si dojem, že švédští žurnalisté ještě žijí v zajetí liberalistické ideologie a mají obavu z komunismu. Jejich bázeň z totality zřejmě nesdílela. Lze to snad číst jinak? Historik tvrdí, že se vymezovala proti KSČ, ale zcela vědomě se ještě na podzim 1947 kamarádila se světovou krajní levicí a ani se za to nestyděla.

Novinář se madame Cottonové dokonce zeptal: „Jakou to demokracii vlastně hájíte?“ V otázce cítíme skrytou ironii. Předsedkyně MDFŽ prý velmi dobře odpověděla, ale Milada Horáková neuvedla, jak svůj pohled na demokracii vysvětlila. Proč slova španělské bojovnice čtenářkám nesdělila?  „Kterou zemi považujte za nejvíce demokratickou?“ zněl další dotaz. Na to se Dolores Ibarruri prý ohradila, že není vkusné se takto ptát.  Co na tom bylo netaktního, že nemohla po pravdě odpovědět? Ani Milada nám to v článku nesdělila.

Existují i další veřejně dostupné prameny, které mohou obohatit naše znalosti. Na úterý 16. prosince 1947 Rudé právo oznámilo velké shromáždění v Lucerně pod názvem Braňte demokracii Řecka! Vedle národního socialisty Josefa Davida a komunistů Vojtěcha Dolejšího, Jana Drdy, Luisy Landové-Štychové, Josefa Smrkovského aj., byl  oznámen též projev Milady Horákové a zástupců velkých pražských závodů a organizací.

Je možné z obsazení řečníků usuzovat, že měla dlouhodobě něco proti komunistům, když s nimi, dva měsíce před únorem 1948, dobrovolně stála na pódiu, aby fandila řeckým partyzánům, údajným demokratickým silám, proti řeckým vládním vojskům podporovaným Velkou Británií? Shromáždění pořádala Československo-řecká společnost  s komunistickým vedením a Milada Horáková tu byla za RČŽ.

Tuto ženskou organizaci také zastupovala v neděli dopoledne 22. února v Národním divadle, kde se konala zakládající schůze Svazu československo-sovětského přátelství. Přítomný Prokop Drtina v knize Československo – můj osud líčí trapné vystoupení Klementa Gottwalda na historickém jevišti, kde se u rudě dekorovaného předsednického stolu zlatem třpytily uniformy sovětských generálů. Pod zorným úhlem dnešního přesvědčení, že Milada Horáková se dlouhodobě vymezovala proti KSČ a měla námitky proti stranění Sovětskému svazu, musíme se ptát, proč se na tuto akci jménem RČŽ dostavila, když v předsednictvu spolku bylo mnoho komunistek, které byly patrně rovněž přítomny? Odtud pak spěchala na ženskou schůzi do smíchovského Národního domu a potom na další shromáždění v Sadské. Celou neděli vlastně vyplnila schůzemi.

Byla proti odsunu Němců?

Toto příslušný historik sice netvrdí, ale když už jsme mluvili o filmu Milada,  ještě se k němu vraťme. Na snímku rovněž spolupracovali experti v oboru historie, jak před lety stálo ve zprávách z natáčení. Film mimo jiné naznačil, že hrdinka nesouhlasila s odsunem Němců. Ano či ne?

„Německý a maďarský odsun je pro nás životní otázkou a každý náš dobrý přítel musí nám k němu pomáhat. … Budeme však při jeho výkonu postupovat tak, aby se nikdy nestydělo naše lidství a abychom nepoškodili při tom naši národní povahu a dobrou pověst,“ napsala Milada Horáková v říjnu 1945.

O dva roky později, během konference MDFŽ ve Stockholmu, nechápavým místním novinářům vysvětlila, že „opravdu všichni bez rozdílu nechceme a nemůžeme více mít Němce mezi sebou.“ Na Pařížskou mírovou konferenci v roce 1946 dokonce odjela s úkolem lobbovat za transfer Maďarů, jak již bylo řečeno. Milada Horáková se ve svém postoji k tehdy nepřátelským menšinám nijak nelišila od většiny národa.

***

Veškerá tato vyjádření bychom mohli nechat bez povšimnutí, odpovídaly totiž době, kdybychom opakovaně nečetli přehnaná hodnocení o principiálnosti Milady Horákové už za lidové demokracie, bez slůvka o tom, že se podobně jako její straničtí bratři Prokop Drtina či Petr Zenkl a například také Edvard Beneš, při budování socializující demokracie v něčem mýlila. Některá vyjádření různých autorů a autorek jsou tak přemrštěná a přizpůsobená dnešku, že to v některých lidech budí nevoli.

Proč nás, konzumenty dějepisu, historici a historičky nutí přijímat zkreslené informace z nedávné minulosti? A má oběť procesů z padesátých let zapotřebí, aby se vynechávaly některé její poválečné názory na vývoj  společnosti, v jejíž spravedlivou budoucnost (snad) věřila? Doba byla velmi složitá a jak víme, nic není černobílé.

Eva Uhrová, květen 2020

Obrázky (reprodukce z časopisu Rada žen a Vlasta):

1. Hana Benešová, Marta Gottwaldová, Milada Horáková a Anežka Hodinová-Spurná o přestávce koncertu Rady československých žen 5. listopadu 1947, který se konal pod záštitou prezidenta Beneše a k poctě 30. výročí založení SSSR, jak zněla pozvánka (šlo však o 30. výročí Říjnové revoluce, že?). Česká filharmonie pod taktovkou Rafaela Kubelíka dávala Kaprálovou, Prokofjeva, Chopina a Čajkovského, pouze umělce východoevropských národů. 
2. V roce 1946 Radu československých žen navštívila hrdinka Španělské občanské války Dolores Ibarruri, která žila v SSSR
3. Na recepci v Moskvě, kde se v říjnu 1946 konala schůze výkonného výboru MDFŽ.  Milada Horáková ukazuje na svá československá vyznamenání. 

Zdroje:

Drtina Prokop: Československo, můj osud, 1992

Dvořáková Zora, Doležal Jiří: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě, 2001

Hlasatelka, měsíčník Ústředí žen Čs. strany národně socialistické, 1947

Kaplan Karel, Politický proces s Miladou Horákovou a spol., 2019

Rada žen 1945-1946

Rozhovor s Marií Lauschmannovou, účastnicí kongresu Mezinárodní ženské rady v Edinburghu v červenci 1938, uskutečněný v roce 1987

Rudé právo 13. 12. 1947

Vlasta 1947

Zápisy se schůzí předsednictva Ženské národní rady ze září 1938

Ženská rada 1936 a 1938

 

Více o Miladě Horákové si přečtete v mé knize:  

Po stopách šesti žen

https://www.kosmas.cz/knihy/277466/po-stopach-sesti-zen/